Syndrom vyhoření - burnout
První zmínka o tomto syndromu se v literatuře objevila v roce 1975, kde je tento syndrom popsán H. Freudenbergerem. Tento závažný syndrom nejčastěji postihuje jedince, kteří pracují s lidmi a často jim pomáhají. Nejčastěji se jedná o zdravotní sestry, lékaře, učitele, psychology...
K samotnému vyhoření organismu dochází postupem času. Postižený má pocit, že nic nestíhá. Dost často se objeví příznaky neurózy, chaotické jednání. V poslední fázi má pocit, že už nic nemusí, vadí mu přítomnost druhých lidí, ztrácí zájem a nadšení. Celkově převládá únava a naprosté vyčerpání.
U osob, které si tento problém neuvědomí a nebo na svůj problém nejsou upozorněni okolím, dojde postupem času ke zhoršování stavu. Objeví se příznaky nespavosti, nedokáží se uvolnit, snižuje se sebedůvěra a přicházejí časté projevy plačtivosti. Postupem času přicházejí deprese a stavy úzkost. Osoby s burn-out syndromem mají tendenci k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, nikotin, drogy). Ve vlastním postoji jedince je, zda projevy nechá dojít k nejhorší fázi. Důležitý je opravdu vlastní postoj ke své práci.
Práce by se neměla stávat hlavním smyslem života, ale každý by z ní měl mít pocit uspokojení. Nutné je okolí, rodina, přátelé, zájmy, koníčky, využití volného času k relaxaci. Pokud se ovšem syndrom projeví, není se za co stydět a je nutné vyhledat odbornou pomoc, účastnit se psychoterapie, logoterapie, hledat nové zájmy a najít šťastnější smysl budoucího života.